Jméno: Ciaran (=tmavý, muž stínu)
Datum narození: 17. 2. 2007
Pohlaví: Hřebec
Speciální schopnost: Stínochodec
Znal jsem koně, kteří vládli zemi a dokázali nechat vyrůst čerstvou trávu pro celé stádo, poznal jsem koně s nadáním na vodu, díky nimž bylo snadné překonat i nejrozbouřenější vodní toky, nebo se proběhnout po hladině jezer, potkal jsem koně rozumějící větru i ohňovládce, z jejichž elementu mám neskutečnou hrůzu pramenící z bolestivého dětství, ale já nikdy neměl jejich schopnosti. Říkávám si stínochodec, ačkoliv málokdo si pod tím představí tu pravou podstatu, inu a tento talent nemám od jistého věku, jako většina hříbat, ale od samotného narození, ač obojí je vskutku neobvyklé a já jsem rád, že právě mne si vybralo za svého strůjce…
Nu ale co si představit pod tím 'stínochodcem', že? Jedni odhadují, že vidím duše, jiní zas se domnívají, že dokáži procházet srze stíny a umím je ovládat, a další pod tím vnímají nějakou šamanskou podstatu s léčitelskými schopnostmi. Abych byl upřímný, pak mají svým způsobem pravdu všichni, ačkoliv jsem zjistil, že mrtví neradi smýšlejí o sobě jako o duších a právě proto je nazývám Stíny, zatímco živá stvoření jen nerada nechají druhé nahlédnout na jejich duše, i kdybych jim mohl pomoci a ulevil jejich vnitřní bolesti. Co se týče cestování skrze stíny - neznám lepší způsob útěku, pokud to chcete vědět, však mé nadání je nejsilnější v hluboké noci, nebo v pravé poledne, kdy jsou stíny nejtemnější.
Povaha:
Když jsem ho poprvé spatřil, bylo mi ho líto - temnou srst měl zaprášenou, umazanou blátem a slepenou do nevzhledných chuchvalců, v dlouhé zvlněné hřívě bodláčí, srpek měsíce na čele nebyl málem ani vidět a v krásných moudrých hnědých očích nepopsatelnou bolest. Pomalým rozvážným krokem tulák došel až k ohradníku, u něhož se otočil a vypadalo to, že odchází. Pozornost celého stáda byla tehdy obrácená právě k němu, když tu se otočil a rozeběhl - kopyta jen se míhala vzduchem, až jsem je nebyl schopen sledovat, hlava hrdě se vztyčila ze zamyšlení a pak skočil. V životě jsem neviděl nikoho překonat ten plot, ale on se přes něj s lehkostí přenesl, jako by to nebyla žádná překážka. Koně zaržály údivem, ale on zpomalil a krokem procházel stádem, které se před ním rozestupovalo, dokud nenarazil na vůdčího hřebce s divoce planoucíma očima. "Zmiz odkud jsi přišel - nejsi tu vítán!" "Jen procházím…" Odvětil on klidně překrásným, ač tichým hlasem. "Zmiz, řekl jsem!" Zařehtal rozhořčeně vůdce, když náhle se zarazil. "Nikomu neubližuji, ale byl bych ti neskonale vděčen za pár dní odpočinku - nebudu se ti plést do stáda…" Přislíbil a alfa celý ztuhlý pomalu neohrabaně přikývl. Kdo ví, co se mezi nimi v tu chvíli dělo…
Jak se domluvili, tak se stalo - černý hřebec přešel pastvinu k napajedlu a v řece vymyl špínu cest, ale já byl tuze zvědavý a nedokázal jsem se držet stranou. "Jdi pryč…" Řekl tiše, když pohazoval ohonem, aby z něj dravý proud vytrhal bodláčí, aniž by se otočil. "…Já…Bych s tebou chtěl mluvil…" Nejistě jsem přešlápl z kopýtka na druhé. "Slíbil jsem nejvyššímu, že budu se stranit jeho koní…" "Ale já přišel za tebou!" Odsekl jsem s odvahou a on se na mne poprvé podíval. Hleděl hluboko do mých očí a já měl pocit, jako by mi snad viděl až na samé dno duše, přesto jsem vytrval. On pak pobaveně zatřepal ušima a zafrkal: "Jsi odvážné hříbě…Když mi pomůžeš vymotat z žíní bodláčí, řeknu ti co budeš chtít znát…"
Tak začalo naše přátelství, ostatně zdržel se co jednou měsíc vyrostl a co ho nebeští vlci pozřeli, ale jen protože si ho ostatní koně oblíbili. Všude něj jako by panovala aura bezpečí, klidu a harmonie, k tomu jeho vědomosti byly neuvěřitelné a jeho příběhům naslouchalo stádo každý večer. Jen alfa to těžce nesl, chudák, snad měl pocit, že jej onen cizinec vystrkuje z vůdčí pozice, ale takový Ciaran nikdy nebyl. Přesto ho silný samec vyzval na souboj, který můj přítel odmítl. Něžně se otřel chřípím o mé čelo, usmál se na stádo a laskavě pronesl: "Dálky volají a žádný plot nezadrží srdce prahnoucí po svobodě…" Pak odešel, přeskočil ohradník a zmizel se zapadajícím sluncem na další ze svých tajuplných cest.
Setkáte-li se s ním poprvé, většinou se vás bude stranit, neboť je velmi introvertní a melancholický, snad jen kdyby ve Vás viděl něco, co by ho zaujalo, byl by přístupný hovoru, tak jako se to tehdy podařilo mně. Pevně si stojí za vším, čemu věří a je ochotný svou pravdu obhájit před druhými, na druhou stranu však je přístupný názorům druhých a svůj vlastní nikdy nikomu nenutí, jen předkládá. Jeho nitro je velmi utrápené a plné bolesti, to můžete vidět i v jeho očích a přestože netuším kdo mu kdy jak ublížil, velice rád, bych mu nějak pomohl, jenže on stěží někomu bude věřit natolik, aby byl schopen se takto svěřit. Pro druhé má však lásky a něhy na rozdávání - o všechny se ochranitelsky pečlivě stará, čelíc jakémukoli nebezpečí, jež by jim chtělo uškodit, i když by dával všanc svůj život pro úplně cizího koně. Je velmi tajnůstkářský a přestože se podělí o mnoho své moudrosti, těžko z něho budete páčit něco z jeho osobní minulosti.
Takový je můj přítel, ať už je právě kdekoliv v tom širém světě za ohradou, pohledný tulák s krásným hlasem, ten nejlepší vypravěč se stříbrným půlměsícem na čele, hrdý a vznešený zastánce slabších s laskavým srdcem, milující melancholické pozorování jiskřivých spiklenecky pomrkávajících hvězd. Takový je Ciaran - stínochodec.
Příběh:
Byla hluboká temná noc a nebesa byla plná jiskřivých hvězd, jež strážil velký stříbrný měsíc, ale na zemi ležely těžké duchny neposkvrněného bělostného sněhu, na němž mráz vytvářel křupavou krustu. Do tohoto šíleného nečasu porodila mladá klisna své první hříbě. Mokré od plodové vody dočista třáslo se zimou a vyjukaně pozorovalo ten veliký svět okolo. "Vítej na světě, maličký…" něžně špitla klisna vyčerpaně, ale on jako by ji snad nevnímal a stále se rozhlížel kolem. "…Nic se neděje, neboj, maminka je tady…" složila se vedle něho naplněna rostoucími obavami, ale přinejmenším jej mohla zahřívat vlastním tělem. Něžně mu čistila srst a snažila se na svého drobečka mluvit, ten ale nereagoval když před ním prošla, ba ani když ho kousla. Přivolala si na pomoc zbytek stáda, ale nikdo si nevěděl rady, dokud se nepřiloudal starý věčně nerudný poník, který sehnul hlavu a zastínil tak drobnému hříbátku černému jak noční nebesa se stříbrným půlměsícem ve středu čela, celičké zorné pole. Chvíli tak stáli a všichni okolo se začali nervózně ošívat, neboť cítili, že se odehrává cosi o čem nemají sebemenší zdání. "Mama…" "Je v pořádku - jen je nadaný…" Pousmál se po dlouhých létech stařík, když hříbě tiše zašeptalo a zimomřivě se otřáslo. "Nadaný?" Polekaně přešlápla matka z nohy na nohu, ale sehnula se ke svému dítěti, aby vědělo, že je s ním. "Má schopnosti, díky kterým se jeho duše zatoulala a chvilku opozdila…Bude v pořádku…" Zafrkal konejšivě a než se odebral zpět na svůj vyvýšený kopec na pastvině, kam se kvůli jeho věčně hašteřivé a vzteklé povaze většina koní obávala byť jen položit kopyto, pobaveně zafrkal. "…Můžeš mu říkat Ciaran, to jméno mu bude sedět…"
Jak řekl, tak se stalo - hřebeček dostal jméno z prastarých časů a od té chvíle reagoval jako všechna ostatní hříbata, přesto o něho měla matka velkou starost kvůli slovům starce. Co to vůbec bylo nadání a jaký význam to mělo pro jejího syna? Netušila, ale dávala mu veškerou svou lásku a podporu. Z nějakého důvodu si ten starý neruda a její chlapec velmi dobře rozuměli a trávili spolu na kopci hodně času, zabráni do vzrušených hovorů, ale nepřikládala tomu důvěru. Ba nepovažovala za příliš podivné, že si mluví sám pro sebe, neboť té zimy se ve stádě narodil jen ona a žádné přátele ve stejném věku tedy neměl, ale to netušila, že jeho imaginární kamarády existují a jen ona je nemůže vidět. Stejně jako nechápala, jak se dokáže absolutně neslyšně přiblížit až k ní a stejně rychle zase zmizet, nebo proč její starosti v jeho přítomnosti zázračně odplouvají, jako by snad ani neexistovaly. Stádem se však začínaly šířit fámy o tom, že její dítě je zhmotněná noční můra - mnozí ho od sebe odháněli, jiní ho ignorovali a většina se mu posmívala. Pak přišla ona noc, která je všechny ponaučila.
Nebe se poprášilo nepočitatelným množstvím hvězd a měsíc byl právě ve tvaru srpce, který jako by si s tím Ciaranovým z oka vypadl. Byl mu už téměř rok a, přestože jeho rodiče byli uznávaní a ctění celým stádem, žil na okraji společnosti na vrcholu kopce. Jeho společníkem byl starý fjordský kůň s nadáním pro zemi, jehož stáhla duši mladého hřebce nazpět do těla kdykoliv bylo třeba. To díky jeho moudrosti naučil se vraník všechno, co znal, a byl schopen čelit všem výpadům stáda, inu ,a tak se spolu poklidně pásli, když přišli lidé. Občas přicházeli, někteří jen prošli pastvinou a zmizeli navěky, jiní se zjevovali pravidelně, ale tihle lidé páchli zlými úmysly. Pozornost celého stáda se upřela jejich směrem, především pro to, že s sebou měli psi. Divoce štěkající stvoření s ostrými zuby, která se snažila koním kousat do nohou, aby nemohli utíkat a právě proto se celé stádo dalo na útěk skrz les na jinou pastvinu, včetně dvou samotářů z vrcholu kopce, samozřejmě. Ale kdo mohl čekat, že celý les zachvátí dravé plameny? Už dlouho nepršelo, přesto starý pony vždy dokázal udržet pastvinu úrodnou tak, aby nikdo nestrádal, ale jazyky ohně rychle stravovaly suché dřevo a s vlhkými kusy si pak poradily stejně rychle. Z háje se stalo doslova jedno velké peklo plné dusivého dýmu kousajícího v nozdrách. Sem tam se ozývalo zděšené bolestné zaržání, občas tupé rány, jak klády padaly k zemi, a koně získali novou prioritu - přežít. Dvojice samotářských hřebců byla pomalejší, jelikož Ciaran čekal na pomalejšího koně, jemuž už nohy tak dobře nesloužily, přesto, nebo snad proto, se nachomýtli do toho nejhoršího pekla. "Uteč, chlapče…" "Nenechám tě tu!" "Přeskoč plot a utíkej pryč - žádný plot nezadrží srdce prahnoucí po svobodě…" Usmál se vlídně. "Měl jsem tě rád, tak ze sebe na poslední chívli nedělej pitomce." Vynadal mu a pomalu se rozešel skrz plameny zemřít. Vraník nechápal, netušil ani, že ten starý mizera požár přežil v bezpečí pod speklou vrstvou hlíny a dlouho ještě spokojeně okusoval zelenou trávu na svém kopečku. Rozeběhl se, dlouhá vlnitá hříva za ním vlála jako temný plášť, když vyběhl z lesa, ale hodlal říct poslední slovo. Stanul totiž přímo v kruhu divých psů a několik těch divných lidí se k němu blížilo s lany. Vzepjal se na zadní, divoký zraněným srdcem a popáleninami na kůži, rozhořčeně ržál a svolával k sobě všechny Stíny z okolí, aby mu byli ku pomoci v jeho strašném díle. Každé jeho kopnutí bylo mnohem bolestivější a zraňovalo i samotnou duši krvavými šrámy, každé zaržání bylo řehotem mnoha koňských hrdel. Psi prchli jako první, protože cítili, že s něčím takovým se nemohou měřit, lidé pak utekli hned po nich, ale zoufalý kůň nedokázal odejít - žalem a vyčerpáním se zhroutil.
Ráno z požáru zbylo jen doutnající spáleniště. Smutně procházel mezi ohořelými kmeny a mrtvými těly, nad nimiž se nechápavě vznášely duše v bolestivé agónii. Věnoval jim trochu světla jako úlevu, ale bolest, kterou pociťovaly takhle narychlo zahnat nedokázal. Došel až na druhou pastvinu, však marně se poohlížel po nějakém přeživším druhu. Přijala velká štěkavá věc, která vyplivla několik lidí, jež zoufale zavyli při pohledu na tu spoušť a téměř cítil vyčítavé pohledy na svém těle. Tehdy si připomněl slova svého přítele. Sebral zbytky odvahy, rozeběhl se rychle jako vítr a přeskočil plot v němž vyrůstal, nechávajíc za sebou minulost - popel shořelé knihy.
Tak začaly cesty Ciarana - stínochodce. V ohni, popelu a na tělech mrtvých, vstal jako bájný pták fénix a od té doby chodí nazdařbůh bezcílně světem a pomáhá všude, kde je mu to dovoleno, každému bez rozdílu. V hloubi srdce snad doufá, že jednou najde nějaké stádo, které ho přijme a jež nestihne stejně krutý osud, jako jeho rodinu. Krok za krokem, míli za mílí, jedna cesta navazuje na druhou a dny ubíhají. Když má hlad, jí, když dostihne ho žízeň, vyhledá sobě vodu a chce-li se mu spát, pak složí se do náručí trávy a klidně vloží svůj život do rukou Osudu. Každý večer hledí na hvězdy vzpomínajíc na příběhy starého fjordského ponyho, jemuž jako malé hříbě naslouchal a snad v hloubi zmučeného srdce doufá, že jednou vyvolí sobě klisnu a sám bude mít takové hříbě, kterému bude vyprávět. Možná jednou…
Vlastnosti:
Rychlost:6/10
Síla:2/10
Výdrž:7/10
Skok:5/10